Kde jsou ty doby, kdy jsem ještě na základní škole chodila na obědy? Byla jsem docela zvláštní dítě. Vždycky jsem přišla do jídelny a měla jsem obrovský hlad. Většina dětí v té době nad školními obědy z jídelny doslova frfňalo a já bych jej snad snědla i s talířem. Naprosto jsem to nechápala. Asi jsem nebyla tak vybíravá, jako ostatní. Školní obědy mi opravdu chutnaly a těšila jsem se na ně každý den. Seděla jsem u jídelního stolu, pozorovala okolí, jedla a občas si ke mně přisedla i kamarádka, která byla o ročník starší, ale mně to vůbec nevadilo. Byla totiž mnohem chytřejší než moje vrstevnice. Jediný můj problém byl, že jsem byla hlava děravá a věčně jsem ztrácela školní čip.
A to si dovedete představit, jaké kolem toho vždycky byly řeči. Neustále se mě ptali, proč ztrácím čip, že budu muset kupovat nový. A já jim na to odpovídala, že za to přece nemůžu, že to nedělám schválně. Prostě jsem od přírody taková, že všechno ztrácím, každý je nějaký. Abych ale pravdu řekla, hrozně mi to bezstarostné období chybí. Období, kdy jsem řešila úplné kraviny a neměla jsem vážné starosti a všechno s odstupem času v té době bylo zalité sluncem. Oproti dnešní době to vůbec problémy nebyly.
A vtip spočívá v tom, jak jsem to vyřešila. Jednou jsem narazila na to, že kamarádka má klíčenky na krk https://www.promodarky.cz/kategorie/reklamni-predmety/klicenky/klicenky-na-krk/ a na ní školní čip, a tak jsem se toho chytla a udělala úplně to stejné. A rázem jsem čip neztrácela a pro mě to bylo, jako kdybych objevila Ameriku. A tak už zazvonil zvonec a ztracenému čipu je konec. Od té doby jsem neztratila ani jeden, a tak jsem v klidu dál mohla chodit na školní obědy. A bylo to. No vidíte. A pointa tohohle vyprávění je v tom, že někdy je řešení na váš problém opravdu jednoduché a doslova ho máte před nosem, jenom ho musíte chtít hledat a uvidíte, že to půjde.